Setkání s Časem

7. července 2014 v 9:00 | Snílek |  Jednorázové povídky
Tak tady je má první jednorázová povídka. Snad se vám bude líbit.


O mnohých hradech, zámcích nebo parcích se často říká, že se v nich zastavil čas. Nicméně to místo, o kterém vám teď budu vyprávět, se těm zmiňovaným v ničem nepodobá- neoplývá strojenou krásou, ani nádechem tajemna a přesto jsem se tam setkala se samotným Časem. Mluvím o dávno zrušené továrně, stojící za městem u nepoužívaných železničních kolejí.
Při pomáhání mamce s roznášením letáků jsem chodila kolem té budovy docela často, ale abych se přiznala, nikdy mě moc nezajímala- připadalo mi, že je to jen další špinavý a ošklivý barák, jako spousta dalších v mém městě.
Jednoho pošmourného prosincového dne jsem zase vyrazila na obchůzku s letáky. Chůze pozvolna tajícím, rozčvachtaným sněhem nebyla žádná legrace, takže k továrně se mi povedlo dostat až když se začalo šeřit. Nepřála jsem si nic jiného, než rychle dodělat svou práci a rychle odejít, jenže mi přitom padl zrak na továrnu a já strnula úžasem.
Pořád to byla ta samá škaredá budova, dneska však vypadala nějak… jinak. Střecha, na hodně místech poškozená, měla tenkou bílou pokrývku, která se hezky doplňovala s neomítnutými zdmi z šedých cihel. Jindy špinavá okna nyní odrážela jasný třpyt sněhu. Skvělou atmosféru ještě více podtrhovalo temně zatažené nebe. Najednou jsem měla pocit, jako bych se ocitnula v minulosti a spolu s ostatními šla na směnu do továrny.
"Zvláštní místo, nemám pravdu, slečno?" Skoro jsem nadskočila leknutím. Vedle mě stál starší cizí muž, i když bych se vsadila, že tam ještě před pár minutami nikdo nebyl. Působil hodně zvláštním dojmem. Byl plešatý a měl úzký, vrásčitý obličej, ale uklidňující šedé oči. Jeho oblečení by se dalo hodnotit jako "již dávno vyšlé z módy", přesto mu však slušelo. Stačil jen jediný pohled a hned bylo jasné, že to není jenom nějaký strejda odvedle. Znervózňoval mě.
"Vskutku," souhlasila jsem nejistě. Obvykle se nevybavuju s cizinci, tenhle byl výjimkou. Neznámý chlap se na mě zahleděl: "Chodíte sem často, slečno?" Zavrtěla jsem hlavou. O co se snaží?! Je snad nějakej úchyl, nebo co?
Muž zřejmě mou nervozitu ignoroval a dál pokračoval v trapném rozhovoru: "Já to tu mám rád. Člověk se zde může alespoň na chvíli zastavit a odpočinout si od toho otravného každodenního shonu."
Ani tentokrát se nedočkal lepší odpovědi než zamručení. Poté konečně pochopil, že se mnou žádná kloudná řeč nebude, uctivě smeknul klobouk a pravil: "Tak nashledanou, slečno, už musím jít…" Až teď jsem si všimla, že jeho hlas zní jako tiché tikání hodinek a čím víc umlkala slova, tím jasněji zněly ty dva jednoduché tóny… tik-ťak, tik-ťak! Jakmile ale utichly, starý pán zmizel jako pára, já stála sama před opuštěnou továrnou a hlavou mi proudilo jedno jediné slůvko: Čas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sabí Sabí | Web | 7. července 2014 v 11:54 | Reagovat

jéžiš,ta je nadhernaaaaa

2 necroparanoia necroparanoia | E-mail | Web | 7. července 2014 v 12:06 | Reagovat

Píšeš moc hezky :) jen tak dál :)

3 Sodomagor. Sodomagor. | Web | 7. července 2014 v 13:06 | Reagovat

tak to je super, moc se ti to povedlo :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama